3. oddíl „Féfo“ ― Poznámky k písním

V roce 1912 zkomponoval tehdejší šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic píseň „Junácká“ na slova Františka Seraf Procházky na základě objednávky Antonína Benjamína Svojsíka. Oba autoři charakterem své tvorby patří mezi pozdní romantiky, odtud bychom mohli vysvětlovat svým způsobem archaismus slov i melodie. Původní melodie, harmonie, slova a tím i rytmus se částečně liší od podoby zpívané v dnešní době. K těmto odchylkám s největší pravděpodobností došlo tím, že hymna byla šířena spontánně, nápodobou, a tak u ní, stejně jako u lidových písní, došlo k několika drobným posunům. Původní junácká hymna obsahovala pět slok, v dnešní verzi se ovšem užívají sloky pouze dvě, a to první a pátá.^[1]

Marko Čermák, 1991

V roce 1896 našel George Carmack na bonanze u řeky Klondike zlato. Nález vyvolal zlatou horečku, jaká neměla dosud obdoby. Píseň Klondike zachycuje tehdejší euforii všech, kteří se rozhodli vydat se za štěstím směrem na Dawson City.^[3] Mimochodem, všimli jste si, jak podobně příjmení Marko Čermáka a George Carmacka zní? Jistě náhoda…

Hop trop, 1993

• Hašiš je droga z květů konopí, jejíž účinnou látkou je, stejně jako u marihuany, tetrahydrokanabinol (THC).
• Algena byl lék na bolest, který obsahoval kromě acylpyrinu, aminofenazonu a fenacetinu (analgetika a antipyretika, první dvě i antiflogistika) i kofein (stimulant) a fenobarbital (sedativum a hypnotikum),^[10] tedy hotový eintopf…
• LSD je diethylamid kyseliny lysergové, která vzniká hydrolýzou ergotaminu, který produkuje houba Claviceps purpurea, česky Námel, což je cizopasník obilovin. LSD je halucinogen.
• Fenmetrák, neboli fenmetrazin, je stimulátor centrálního nervového systému. Snižuje chuť k jídlu, proto byl předepisován jako lék na hubnutí.
• Čikuli je benzínový čistící prostředek. Dříve obsahoval trichloroethylén, který vykazoval omamné účinky. Díky těmto rozpouštědlům se čikuli používalo jako lepidlo na plastik v modelářství.

Bedna od whisky mi přerostla přes hlavu, jeden čas bylo poněkud „přebednováno“ a já tu píseň začal nenávidět. Jenže za ta léta od roku 1968 se z ní stal takový fenomén, že už žije vlastním životem a já jen trochu zvrhle sbírám nové a nové úpravy. Vedle Wanastových Vjecí je tu například dojemná verze od Bambini di Praga, swingová úprava od bigbendu Kokosy, odhulákali ji i Maxim Turbulenc, nazpíval ji Hurvínek i pes Filipes, Bokomara ji udělala v hantecu, Kapitán Kid ji kongeniálně převedl do slovenčiny…. Před časem jsem dostal text v esperantu, už mi ji zahrála pro radost dudácká muzika a v neposlední řadě ji excelentně provedli Nezmaři s Filharmonickým orchestrem České Budějovice…Pořád platí, že písnička je dítě, které pustíš do světa a ono už si žije vlastním životem… […] Jednou jsme jeli s bráchou za mámou na Kladno a stavili jsme se u Lidicích na čajích – tam jsme ji zaslechli od taneční kapely jako waltz. Cestou do Rakovníka jsem zase slyšel odvedle z kupé, jak ji tam kdosi ničí – to střídání moll a dur prostě otočili. Nedalo se to vydržet, tak jsem se do toho vmísil a málem jsem dostal pár facek – nenechali si vymluvit, že to hrajou správně. Prý to tak mají v cancáku, vlastnoručně podepsaný od samotnýho Mikiho.^[5]

― Mirko Miki Ryvola

V roce 1939 vznikla asi nejslavnější píseň těchto let, kterou její autor Emanuel Sally Prkno nazval Ascalona a je napsaná podle skutečné osady. Prý i ten starý šerif se podobal tomu, o kterém se zpívá.
Na internetu existuje diskuse, zda autor svou písní myslel osadu na Kocábě či osadu v Českém krasu u Loděnice. Název osady byl zvolen podle nedobytné středověké pevnosti a přístavu Aškelon z doby křižáckých výprav (leží v dnešním Izraeli). Křižáci ji latinsky pojmenovali Ascalon; také ve středověkých romancích je kopí, kterým Jiří zabil draka, nazýváno Ascalon podle této pevnosti.
Ta pravá osada, na kterou Emanuel Prkno Sally ve své písni Ascalona vzpomíná, je ta u Loděnice.^[6]

Jaroslav Ježek, Jan Werich, Jan Voskovec, 1935

• Pikovická rýžoviště zlata – v Pikovicích se zlato rýžovalo, toky v té oblasti jsou dodnes „zlatonosné“ a pořádají se tam i závody v rýžování.^[7a]
• Tom Mix byl skutečnou postavou. Thomas Edwin Mix byl známý americký filmový herec, představitel cowboyů v řadě westernových filmů, hlavně asi v dobách němého filmu.^[7a]
• Svatojánské proudy […] byly jedním z nejkrásnějších míst středního toku Vltavy [a] předpokládá se, že jejich krása inspirovala Bedřicha Smetanu při tvorbě symfonické básně Vltava. […] stavba Štěchovické přehrady v roce 1942 znamenala konec Svatojánských proudů.^[7a]
• Polnice volá byly prvorepublikové noviny Mladého národního sjednocení, což byla nacionalistická a antisemitská mládežnická organizace.^[7b]

Jan Nedvěd, 1975

[…] Frankie Dlouhán se mezi takovými neztratí, byť jej Jan, František a spol. „nevyseděli“ na chatě u trampského ohníčku, ale melodický nápad opsali od amerických autorů. Na druhou stranu, ve své úpravě písničku hodně zpomalili a vtiskli jí zcela jiný příběh, než s jakým za oceánem oslovoval dávno před nimi publikum hvězdný Glen Campbell. […]^[8]

Píseň známá také jako Pochod břeclavských skautů. Autorem textu je František Kňourek, organizátor skautingu na Břeclavsku, nápěv je převzat z ruské lidové písně.^[1]

V písni se zpívá o Poštorenské kapele, dechové skautské hudbě, která skutečně ve 20. a 30. letech minulého století existovala. Autorem slov i textu je František Kňourek. František Kňourek byl český spisovatel, učitel a hudební skladatel. Působil na Břeclavsku, kde také Poštorenská kapela vznikla.^[1]

[…] Byla na zakázku. Objednal si ji ve Zlíně v restauraci jistý [Zdeněk] Kňučík Navrátil, který měl básničku o exhibicionistovi, který vylézá nečekaně z bažiny a obnažuje se kolemjdoucím pracovnicím obuvnických závodů. A říkalo se mu Jožin z bažin. Byli jsme už hodně známí z rozhlasu a televize, a tak se Navrátilovi zachtělo, aby se i o jeho Jožinovi zpívalo. Slíbil mi za složení a natočení této písně demižon slivovice. […] Navrátilovi jsem řekl, že můžu napsat píseň o Jožinovi, ale že jeho námět je nepoužitelný, že si vymyslím třeba nějakou pohádku. […] Mojí kapele v jedné zlínské hospodě nějaký starý děda říkal, ať jdeme do háje, že Jožin z bažin není nic nového, že se tak ve Zlíně za první republiky říkalo nějakému úchylovi.^[10]

―Ivan Mládek o písni z roku 1977

Waldemar Matuška, 1968

Snad žádný bujarý večírek s kytarou nebo táborový oheň se v Česku neobejde bez temperamentní písně Slavíci z Madridu, kterou jako interpret proslavil Waldemar Matuška. Pro autora skladby, francouzského šansoniéra Huguese Aufraye, je to překvapení. […] Zdůrazňuje ovšem, se jedná o velmi příjemné překvapení. „Nejradostnějším zjištěním pro hudebníka je, že vám píseň utekla, že už vám nenáleží a patří lidem,“ […]. Slavíci z Madridu se prý popularity srovnatelné s tuzemskou dočkali jenom v domovské Francii. […] Možná […] překvapí, že podle Aufrayova vyjádření vlastně hrají a zpívají venezuelskou lidovou melodii.^[11]

Jaroslav Hutka, 1973

Měl to být poslední svobodný festival, nad kulturou se v Československu stahovaly mraky; psal se rok 1973. Hrát chtěl kdekdo, folkoví písničkáři, jazzové i beatové kapely, otázkou však bylo – kde?
Normalizace rychle postupovala a málokterý předseda oblastního SSM stál ve svém revíru o zarostlou škodnou. Až se přihlásil Oto Vychodil; sám písničkář, vystupující v duu s Pavlem Hogelem. Co takhle Náměšť na Hané? Vždyť tady je přírodní amfiteátr pro festival jako dělaný! Vychodil se navíc znal s předsedou tamního Národního výboru – sice komunista, ale jinak jeho soused a rovnej chlap, dušoval se. To by třeba mohlo vyjít, shodli se muzikanti a pustili se do organizace festivalu.

[…] Stačilo pár dní a už bylo prodáno přes dvacet tisíc vstupenek – tohle vypadalo na masivní hudební manifestaci! Někoho napadlo, že by každý den měla zakončovat společná píseň; jakási hymna posledního svobodného festivalu. Kdosi navrhl slavný tradicionál We Shall Overcome. Skladba byla dobře známá i v Československu, pod názvem Jednou budem‘ dál ji měl ve svém repertoáru třeba Spirituál kvintet, ale Hutka byl proti. „Je to hezká píseň, ale americká. My bychom si zasloužili nějakou naši, českou. A já takovou napíšu!“ prohlásil hrdě. Napsal.

Trvalo mu to skoro dva měsíce. „Byl to nejobtížnější text, jaký jsem kdy vytvořil. Od začátku jsem chtěl, aby mluvil o pěti základních hodnotách: člověk, víra, pravda, láska a svoboda. Bohužel právě tyhle pojmy jsou natolik zprofanované, komunistickým režimem obzvlášť, že je nesmírně těžké zpracovat je tak, aby výsledek nezněl trapně. Nakonec jsem napsal přes tři sta slok, než vzniklo konečných pět čtyřverší!“

Tvůrčí muka přinesla své ovoce – s písní byl spokojený; festival mohl začít. Nezačal. Než červenec předal léto srpnu, bylo hudební setkání tehdejší vládní mocí zakázáno. Píseň o svobodě tak dostala název. Na památku neuskutečněného festivalu ji Hutka pojmenoval po městě, kde se měl konat – Náměšť. Hrával ji pak na všech koncertech, zakončoval jí svá vystoupení. Rychle se ujala, zlidověla. V roce 1978 však Hutka emigroval.
Dnes je skladba Náměšť v učebnicích. „Na jednu stranu je to příjemný pocit, na stranu druhou se občas setkávám s reakcí: Tu písničku znám z čítanky – vy jste ještě neumřel?! Nikdy nevím, co na to odpovědět.“ […]^[12]

Spirituál kvintet, 1980

Je to zhudebněná báseň Františka Ladislava Čelakovského ze sbírky Ohlas písní českých.^[13]

Tato izraelská lidová píseň je zhudebněním verše Izaiáše 12:3 „I budete vážiti vody s radostí z studnic toho spasení„. V roce 1937 byl na slavnost objevení vody v pouštním kibucu Na’an po sedmi letech hledání k písni vytvořen i tanec.^[14a]

Po konci II. světové války byl tento skupinový tanec rozšířen americkou armádou a organizacemi YMCA a YWCA v Japonsku, snad pro překonání stále ještě přísně hierarchicky rozdělené společnosti. Tanečníci se totiž drží za ruce a tancují spolu v soustředných kruzích…^[14b]

[…] Jeden z neproslulejších desperátů v Americe, lupič, který přepadával banky na počkání. Snad žádný psanec z dob Divokého západu se nestal takovou legendou jako on. Někteří historici jej přirovnávají k americkému Robinu Hoodovi, pro ostatní zůstává jen chladnokrevným zabijákem.

Neslavným primátem se může pyšnit město Liberty ve státě Missouri, kde bandité pod vedením Jamese ukradli na tehdejší dobu úžasných 150 tisíc dolarů. James se jako šéf skupiny podílel na dalších devíti bankovních a sedmi vlakových loupežích, čtyřikrát jej zlákal dostavník. Na lupičovu hlavu byla vypsána odměna 10 tisíc dolarů a bratři Bob [zmíněný ve třetí sloce písničky] a Charlie Fordové, kteří patřili do Jakešovy bandy, se dohodli s guvernérem, že psance pomohou chytit.

Jesse James v té době žil se svou ženou a dvěma dětmi pod jménem Tom Howard v domku v městě St. Joseph ve státě Missouri. Fordové si počkali, až Jesse odloží své kolty mimo dosah dětí, a ve chvíli, kdy si Jesse vylezl na stoličku, aby narovnal nakřivo visící obrázek, ho zezadu zastřelili čtyřmi výstřely. Legenda tak po 16 letech kariéry zločince zemřela ve věku 34 let.

Důkaz o tom, že by Jesse James nakradené peníze rozdával chudým, se nikdy nepodařilo najít, takže je spíše pravdou to, že nebyl ničím jiným nežli šikovným lupičem a chladnokrevným a nelítostným vrahem, který zastřelil nejméně šest lidí.

Bratři Fordové si svoji odměnu příliš neužili. Charlie strávil několik příštích let ve stálém strachu před pomstou, nakonec spáchal sebevraždu. Bob Ford si za svoji část odměny koupil bar v Coloradu, kde většinu času musel poslouchat urážky hostů, kteří ho nazývali špinavým zbabělcem, který odstřelil Jesseho Jamese. V roce 1892 ho jeden ze zákazníků zastřelil brokovnicí.^[15]